Tento příběh jsem si vymyslela, je to už hodně dlouho, když jsem měla takovou depresi a náladu na stvoření něčeho smutného. tak vznikl tento příběh....
Ahoj, jmenuji se Eva a bydlím na kraji malého městečka, které obklopuje krásná příroda. Máme pěkný malý rodinný domek. Příběh, který Vám chci vyprávět se odehrál v době kdy mi bylo 15 let. Jsem velkou milovnicí koní, ale bohužel se mi nikdy nepodařilo přemluvit rodiče, aby mi ho pořídili. Prý je to velká zodpovědnost a taky finančně náročné. Až tehdy. . . . .
Bylo krásné slunečné léto. Nastaly prázdniny a s nimi přípravy na moje tak důležité 15. Narozeniny. Už dlouho předtím se u nás mluvilo o dárku, který bych měla k narozeninám dostat. Letos jsem uvažovala, jestli mám zase prosit o koně nebo to vzdát. Nakonec jsem se rozhodla, že už nebudu. Pomalu jsem se smiřovala s představou, že dokud si nevydělám, koně mít nebudu. Naši začali stavět malý přístřešek pro kozu, kterou si mamka chtěla pořídit. "Kozu to jo, na to peníze jsou, ale na jednoho jediného koníka ne, pomyslela jsem si. Narozeniny se blížily a já přemýšlela, co asi dostanu. Naši se každý večer zavírali v obýváku a nechtěli mě pustit dovnitř.
Konečně nastal ten tak dlouho očekávaný den. Ráno jsem se vzbudila vůně čerstvě upečené buchty a kakaa. Vzápětí vkročila do pokoje mamka s podnosem, na kterém byl dort, svíčka a kakao. "Všechno nejlepší Evi, k narozeninám, hlavně hodně zdraví, štěstí a lásky, popřála mi mamka a dala mi pusu. Za ní stál hned taťka, který mi taky popřál. Ale dárek jsem neviděla ani jeden. "No letos dostaneš jen jeden jediný dárek, za to pořádný, čeká tě venku, řekl mi taťka. Lišácky se usmál a já, hnána tušením, rychle vyběhla na balkon. A opravdu. Venku pod oknem stál ten nejkrásnější koník na světě, co jsem kdy viděla. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
"Ten . ten je opravdu můj? ptala jsem se mamky. "Ano, je, odpověděla mi s úsměvem mamka. Vběhla jsem zpátky do pokoje, rychle se oblíkla a běžela ven. U koně stál už táta se strejdou, co bydlí hned vedle. "Tak co líbí se ti? Zeptal se mě strejda. "Je úžasný, prostě jednička. Co o něm víš? Rychle povídej! sypala jsem ze sebe. "Pomalu, pomalu, však ti to neuteče, uklidňoval mě strejda, jmenuje se Kryštof, je to 6-letý plnokrevník a dostihy neběhá, protože má mírnou vadu na levé přední noze. To mu ale ve zdravém pohybu nevadí, jen pro dostihy je odepsaný, což je škoda. Je to pěkně stavěný koník." Objala jsem koníka kolem krku a dala mu pusu na čumák. "Ale my budem kamarádi, viď? Šeptala jsem mu do ucha. Koník pokýval hlavou jako by mi rozuměl.
"A ještě něco, oslovila mě máma, tam vzadu v přístřešku je dost místa pro Kryštofa i pro kozu. Máš tam taky dárky od tety a strejdy." Spěchala jsem se podívat. Čekalo mě tam krásné sedlo s uzdečkou ze světlé hnědé kůže. Bude krásně ladit s Kryštofovou černou srstí. Byly tam ještě všelijaké kartáče, hřbílka, masti a vitaminy. Prostě vše co potřebuju k péči o koně. Vyšla jsem ven a před stájí, jak jsem hned přístřešku začala říkat, mě čekal táta. "Tak co, jsi spokojená? Konečně jsi se dočkala, tak doufám, že se budeš o Kryštofa pořádně starat, jinak půjde z domu a už ho nikdy neuvidíš, řekl mi a já horlivě přikyvovala. "To víš, že budu, slibovala jsem, je to nejkrásnější den mého života." "Tak už nepovídej a utíkej se projet, nebo snad nechceš? zažertoval táta a já upalovala.
Pečlivě jsem Kryštofa vykartáčovala a nastrojila. Vyvedla jsem ho na velikou louku co máme za barákem a nasedla. Byla jsem štěstím bez sebe. Pobídla jsem ho do kroku a pak do klusu. Byl perfektně přiježděný. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kryštof jakoby to vycítil začal cválat. Letěli jsme jako vítr. Vlasy mi poletovali kolem obličeje a já byla šťastná. Zastavili jsme a já sesedla. Lehla jsem si do trávy a Kryštof se pásl vedle mě. Koukala jsem do nebe a myslela na budoucnost. Určitě se pokusíme o nějaké soutěže a třeba i vyhrajeme. Věděla jsem, že nás čeká velká dřina, ale byla ráda. Z toho snění jsem skutečně usnula. Probudil mě až Kryštof, který mi jemně cuchal vlasy. Nasedla jsem a vracela se k domovu.
Tak to šlo den za dnem. Tvrdě jsme s Kryštofem trénovali a já nemohla pochopit, že ho nevzali k dostihům. Byl rychlý jako vítr. Na druhou stranu jsem věděla, že bych v tom případě Kryštofa nikdy neměla. Stali se z nás nerozluční přátelé. Všechno mi šlo od ruky. Doma i ve škole. Mamka s tátou si pochvalovali, že jsem zodpovědná a že jsem je nezklamala. Byla jsem spokojená a myslela si že to tak bude napořád. Jenže až o hodně později jsem se měla přesvědčit o tom, jak jsem se mýlila. Přihlásili jsme se s Kryštofem na parkurové závody. Měla jsem velkou trému, vždyť to byly moje úplně první závody, ale já si věřila a věřila jsem především Kryštofovi. Na startu bylo asi 50 jezdců. Dráha nebyla těžká, ale přesto většina jich vypadla hned v prvním kole. My s Kryštofem jsme projeli čistě. Bylo k neuvěření jak krásně skákal. Do druhého kola nás postoupilo šest. Říkala jsem, no tak budu šestá. To není zas tak hrozný z padesáti lidí. Ovšem jaké bylo pro mě překvapení, když Kryštof prošel jako jediný čistě. Rázem jsme byli slavní. Já Kryštofa objímala a hladila. On jako by to věděl, tak pořád poskakoval a řehtal. Doma mě čekala oslava.
Tak to trvalo asi rok, jezdili jsme po závodech a většinou vyhráli. Kryštof byl úžasně rychlý. Jeho vada na noze vůbec nebyla znát. Jenže přišlo léto a s ním prázdniny. Poslední školní den jsme dostali vysvědčení, na tom mém se skvělo vyznamenání, a já spěchala domů. Vyhlídka na dva měsíce strávené spolu s Kryštofem mě popoháněla. Zároveň jsem měla takové divné tušení. Doma jsem hodila vysvědčení na stůl, převlékla jsem se a spěchala za Kryštofem do stáje. Jenže ve stáji nebyl. Snad ho naši vyvedli na louku, pomyslela jsem si a běžela tam. Na louce stáli nějací cizí pánové a strejda. Ten držel na otěži vzpínající ho se Kryštofa. Až když jsem přiběhla blíž, viděla jsem, že na Kryštofovi sedí nějaký chlap a snaží se ho uklidnit. "Co to děláte!!! Zavolala jsem a strejda se otočil. Pustil zároveň otěž a Kryštofovi se povedlo jedním vyhozením zbavit jezdce. Ten přistál daleko před ním.
Kryštof zaržal a běžel mi naproti. Pohladila jsem ho a uklidňovala. Pomalu se přestal chvět a já se obrátila na strejdu se slovy: "Co to má znamenat? Můžeš mi to nějak vysvětlit? "Jen klid, uklidňoval mě, tihle pánové jsou z mezinárodního dostihového spolku z Pardubic. Viděli Kryštofa na parkurech a chtěli se na něj podívat." "Jo a mimochodem podívej jak jsi ho rozmazlila, nikoho jiného na zádech nesnese. Ale to se teď změní, dodal příkře. Užasle jsem sledovala jak se z laskavého strejdy mění v někoho koho neznám. "Jak to? Co se má změnit? nechápala jsem. "Táta ti to neřekl? podivil se strejda a hned pokračoval: "Kryštof za 14 dní odjíždí do Pardubic a začne trénovat na dostihy. Je napsaný na mě, protože ty nejsi plnoletá a koupil jsem ho já taky, protože vaši mi ještě nesplatili polovinu z částky, kterou jsem za něj dal. Tak se koukej rozloučit! dodal sarkasticky a já cítila jak se mi boří svět.
Nechápala jsem z hola nic, snad jen to, že mě chtějí odloučit od Kryštofa. Nedbala jsem strejdovo volání, ať zastavím, Vyskočila jsem na Kryštofa a tryskem jela domů. Tam jsem seskočila a vtrhla do obýváku. Všechno jsem ze sebe vysypala a čekala na tátovu odpověď. Když přikývl, neměla jsem daleko k tomu, abych sebou nesekla. Vyběhla jsem ven a objala Kryštofa. Slzy mi tekly proudem. Těch posledních 14 dnů jsem se od něj nehnula ani na krok, což sice strejda nerad viděl, ale mě to bylo ukradené. To osudné ráno jsme mě vzbudilo troubení náklaďáku. Vyběhla jsem v pyžamu ven a viděla jak strejda vyvádí Kryštofa ze stáje. Rozběhla jsem se k němu a naposledy ho objala. Nestačila jsem mu říct ani sbohem, protože mě strejda od něj odtrhnul.
Kryštof se pořád otáčel a jeho krásné moudré oči se ptaly proč ho vede cizí člověk a kam, proč s ním nejdu já. Poslední pohled na toho koníka, který mi byl vším, poslední pohlazení jeho sametové srsti a to už se dveře náklaďáku zavřely a odjížděl. Utekla jsem do pokoje a zamkla jsem se. Nereagovala jsem na mamčino volání a klepání. Chtěla jsem v tu chvíli umřít. Nakonec jsem večer vyšla, už kvůli mamce, která měla strach, aby se mi něco nestalo. Táta mě utěšoval a omlouval se, nebyla jsem na něj naštvaná, věděla jsem že za to nemůže. Měl nějaké problémy v práci a chyběly mu peníze. Zatímco strejda toho využil a chtěl Kryštofa jen jako stroj na peníze. Táta mě sice utěšoval slovy, že až se začne dařit, že určitě koupí mi koníka, jakého budu chtít. Ježe to nepomáhalo.
Měla jsem v hlavě jen a jen Kryštofa, nedovedla jsem si představit mít jiného koně. Prázdniny jsem prožila jako ve snách. Začal nový školní rok, ale já nebyla schopná myslet na školu a na nic jiného. Jen na Kryštofa. Doma jsem se zavírala v pokoji a místo abych si sedla k učení seděla jsem na gauči, v ruce fotky, na kterých jsem byla s Kryštofem a vzpomínala. Samozřejmě se to projevilo na známkách, ale já nedbala. Když jsem přinesla domů pololetní vysvědčení, máma se zhrozila. Táta sice taky, ale on věděl jak na mě. "Podívej se Evi, jestli si do konce roku zlepšíš známky minimálně na vyznamenání, tak se pojedeme spolu podívat na Kryštofa. V létě pojede svůj první větší dostih. Zatím se sice nijak neosvědčil, takže mu dávají poslední šanci. Máš na to pět měsíců, tak se snaž." Usmála jsem se na tátu a přikývla. Sice Kryštofa uvidím jen na chvíli, ale třeba se mi podaří se k němu blíž dostat.
Zakousla jsem se do učení a učila se a učila. Šlo to z těžka, učitele mi příliš nevěřili. Jenže mě posilovala myšlenka na to, že uvidím Kryštofa. Celých pět měsíců trvalo snad sto let. Ale konečně nastal poslední den školy a učitelka mi slavnostně předala vysvědčení na kterém se skvělo 5 dvojek. S radostí jsem utíkala domů. Táta se usmál a řekl: "Věděl jsem, že mě nezklameš. Kryštof běží 12. července." Tak teď ještě zbývalo překlepat těch pár dní. Pomáhala jsem mamce na zahradě a čas mi utíkal jako voda. Den předtím jsem šla spát raději brzo, věděla jsem, že cesta bude dlouhá. Ráno jsme vyrazili ještě před svítáním. Cesta rychle ubíhala a já se tak strašně těšila. Konečně jsme byli na závodišti. Nikdy předtím jsem tu nebyla, tak mě překvapilo svou velikostí. A těch lidí co se přišlo podívat na dostihy. Našli jsme si s tátou pěkné místo na tribuně a já se rozhlížela kolem.
Probíhali první dostihy a já se v programu dočetla, že Kryštof běží v hlavním dostihu v 14. 00 hodin. Netrpělivě jsem poposedávala. Nakonec mě táta poslal ať se podívám do padoku na ostatní koně. Čas ubíhal a čtrnáctá hodina se blížila. Konečně. Ze stájí vyšel průvod koní a zamířil do padoku. A v tom jsem ho spatřila. Kdybych ho tak dobře neznala, myslela bych, že je to cizí kůň. Kryštof šel se skloněnou hlavou a s viditelnou nechutí. Když mě míjel, neudržela a potichu zašeptala jeho jméno. Byla to spíš hlasitá myšlenka, ale on mě přesto zaslechl. Uši se napřímily a ty jeho kdysi tak jiskrné oči, teď kalné a smutné se na mě podívaly. Kryštof zvedl hlavu a pořádně se na mě podívala. Věděla jsem, že když mě nepozná, tak mi žalem pukne srdce. Tu ale vzduch prořízlo hlasité zaržání. Kryštof se postavil na zadní, začal řehtat a já v tu chvíli věděla, že mě poznal. Podlezla jsem zábradlí a objala ho kolem krku. Jemně mi dýchal do vlasů a cuchal mi je. Byla to jeho oblíbená činnost.
Jenže kde se vzal, tu se vzal, objevil se strýc a hrubě mě od Kryštofa odtrhnul. "Co tu děláš! Mazej od toho koně pryč, zařval na mě. Nezbylo mi nic jiného než odejít. Vrátila jsem se na tribunu a sledovala koně, jak se řadí ke stratu. S Kryštofem se stala změna. Nyní byl plný energie. Odstartovalo se a Kryštof vyrazil. Byla to dost obtížná dráha, skoky vysoké a doskoky rozbahněné. Ale Kryštof běžel krásně a přes překážky létal jako pták. Nespustila jsem z něj oči. Byl to nádherný pohled. Jenže pak jsem spatřila něco, co mi vyrazilo dech. Předposlední překážka, docela obyčejná proutěnka, se kterou koně nemají potíže. Do Kryštofa nad překážkou narazil jiný kůň a doslova ho smetl k zemi. Žokej odletěl o kousek dál. Vyskočila jsem ze sedadla a rozběhla jsem se dolů.
Ještě jsem si stačila všimnout, že Kryštof pořád leží. Žádná síla mě nemohla zadržet. Doběhla jsem na dráhu a klekla si vedle Kryštofa. Šeptala jsem mu do ucha, jak o mám ráda a že nesmí umřít. Že ho mám strašně ráda. Poslouchal mě. Přišel veterinář a prohlédl ho. Diagnóza zněla, zlomené přední nohy. Věděla jsem co přijde a věděla jsem, že kdybych byla proti uspání, ublížila bych tím vlastně Kryštofovi. A to jsem nechtěla. Naposledy jsem ho podrbala a uvědomila jsem si, že to je vlastně podruhé co ho ztrácím a tentokrát definitivně. Potichounku zaržál a mi to zaznělo, jakoby mi říkal sbohem. Pak mu veterinář píchl injekci a já tam stála a brečela. Táta mě obejmul, byl mojí oporou. Domů jsme dorazili pozdě večer. Máma už o tom věděla.
Dny ubíhaly a já byla smutná. Nic mě netěšilo. Jenže jak se říká, že čas léčí, i já začala zase žít. Ne že bych na Kryštofa zapomněla, to ne, ale začala jsem se zajímat i o jiné věci. Opět utekl jeden rok a já měla 18. Narozeniny. A čekal mě opět dárek, na který bych v už v životě ani nepomyslela. Na dvorku mě čekala rezavá kobylka. Nechápavě jsem se podívala na mamku a ta mi řekla: "Já vím, že ti Kryštofa nenahradí, ale je to sirotek, máma ji nechtěla tak potřebuje hodně péče a lásky. A tu jak tě znám, jen ty ji můžeš dát. Jo a jmenuje se Víla." podívala jsem se na to hříbě a dřepla si. Kobylka se rozeběhla ke mně a drcla do mě rozpustile čumáčkem. Povalila mě. Musela jsem se smát. Věděla jsem, že ji mám ráda už teď a že ji už nikdy nikomu nedám.
Tak vidíš Kryštofe, byl jsi a pořád budeš pro mě tím nejlepším koněm na světě. Nikdy na tebe nezapomenu. Proháněj se dál po zelených pláních a buď tam šťastný. Sbohem....
Tak to byl můj příběh. Vílu mám už víc jak rok a dělá mi jen samou radost. Už se nemůžu dočkat, až se na ni posadím a vyrazíme s větrem o závod..
Ahoj, jmenuji se Eva a bydlím na kraji malého městečka, které obklopuje krásná příroda. Máme pěkný malý rodinný domek. Příběh, který Vám chci vyprávět se odehrál v době kdy mi bylo 15 let. Jsem velkou milovnicí koní, ale bohužel se mi nikdy nepodařilo přemluvit rodiče, aby mi ho pořídili. Prý je to velká zodpovědnost a taky finančně náročné. Až tehdy. . . . .
Bylo krásné slunečné léto. Nastaly prázdniny a s nimi přípravy na moje tak důležité 15. Narozeniny. Už dlouho předtím se u nás mluvilo o dárku, který bych měla k narozeninám dostat. Letos jsem uvažovala, jestli mám zase prosit o koně nebo to vzdát. Nakonec jsem se rozhodla, že už nebudu. Pomalu jsem se smiřovala s představou, že dokud si nevydělám, koně mít nebudu. Naši začali stavět malý přístřešek pro kozu, kterou si mamka chtěla pořídit. "Kozu to jo, na to peníze jsou, ale na jednoho jediného koníka ne, pomyslela jsem si. Narozeniny se blížily a já přemýšlela, co asi dostanu. Naši se každý večer zavírali v obýváku a nechtěli mě pustit dovnitř.
Konečně nastal ten tak dlouho očekávaný den. Ráno jsem se vzbudila vůně čerstvě upečené buchty a kakaa. Vzápětí vkročila do pokoje mamka s podnosem, na kterém byl dort, svíčka a kakao. "Všechno nejlepší Evi, k narozeninám, hlavně hodně zdraví, štěstí a lásky, popřála mi mamka a dala mi pusu. Za ní stál hned taťka, který mi taky popřál. Ale dárek jsem neviděla ani jeden. "No letos dostaneš jen jeden jediný dárek, za to pořádný, čeká tě venku, řekl mi taťka. Lišácky se usmál a já, hnána tušením, rychle vyběhla na balkon. A opravdu. Venku pod oknem stál ten nejkrásnější koník na světě, co jsem kdy viděla. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
"Ten . ten je opravdu můj? ptala jsem se mamky. "Ano, je, odpověděla mi s úsměvem mamka. Vběhla jsem zpátky do pokoje, rychle se oblíkla a běžela ven. U koně stál už táta se strejdou, co bydlí hned vedle. "Tak co líbí se ti? Zeptal se mě strejda. "Je úžasný, prostě jednička. Co o něm víš? Rychle povídej! sypala jsem ze sebe. "Pomalu, pomalu, však ti to neuteče, uklidňoval mě strejda, jmenuje se Kryštof, je to 6-letý plnokrevník a dostihy neběhá, protože má mírnou vadu na levé přední noze. To mu ale ve zdravém pohybu nevadí, jen pro dostihy je odepsaný, což je škoda. Je to pěkně stavěný koník." Objala jsem koníka kolem krku a dala mu pusu na čumák. "Ale my budem kamarádi, viď? Šeptala jsem mu do ucha. Koník pokýval hlavou jako by mi rozuměl.
"A ještě něco, oslovila mě máma, tam vzadu v přístřešku je dost místa pro Kryštofa i pro kozu. Máš tam taky dárky od tety a strejdy." Spěchala jsem se podívat. Čekalo mě tam krásné sedlo s uzdečkou ze světlé hnědé kůže. Bude krásně ladit s Kryštofovou černou srstí. Byly tam ještě všelijaké kartáče, hřbílka, masti a vitaminy. Prostě vše co potřebuju k péči o koně. Vyšla jsem ven a před stájí, jak jsem hned přístřešku začala říkat, mě čekal táta. "Tak co, jsi spokojená? Konečně jsi se dočkala, tak doufám, že se budeš o Kryštofa pořádně starat, jinak půjde z domu a už ho nikdy neuvidíš, řekl mi a já horlivě přikyvovala. "To víš, že budu, slibovala jsem, je to nejkrásnější den mého života." "Tak už nepovídej a utíkej se projet, nebo snad nechceš? zažertoval táta a já upalovala.
Pečlivě jsem Kryštofa vykartáčovala a nastrojila. Vyvedla jsem ho na velikou louku co máme za barákem a nasedla. Byla jsem štěstím bez sebe. Pobídla jsem ho do kroku a pak do klusu. Byl perfektně přiježděný. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kryštof jakoby to vycítil začal cválat. Letěli jsme jako vítr. Vlasy mi poletovali kolem obličeje a já byla šťastná. Zastavili jsme a já sesedla. Lehla jsem si do trávy a Kryštof se pásl vedle mě. Koukala jsem do nebe a myslela na budoucnost. Určitě se pokusíme o nějaké soutěže a třeba i vyhrajeme. Věděla jsem, že nás čeká velká dřina, ale byla ráda. Z toho snění jsem skutečně usnula. Probudil mě až Kryštof, který mi jemně cuchal vlasy. Nasedla jsem a vracela se k domovu.
Tak to šlo den za dnem. Tvrdě jsme s Kryštofem trénovali a já nemohla pochopit, že ho nevzali k dostihům. Byl rychlý jako vítr. Na druhou stranu jsem věděla, že bych v tom případě Kryštofa nikdy neměla. Stali se z nás nerozluční přátelé. Všechno mi šlo od ruky. Doma i ve škole. Mamka s tátou si pochvalovali, že jsem zodpovědná a že jsem je nezklamala. Byla jsem spokojená a myslela si že to tak bude napořád. Jenže až o hodně později jsem se měla přesvědčit o tom, jak jsem se mýlila. Přihlásili jsme se s Kryštofem na parkurové závody. Měla jsem velkou trému, vždyť to byly moje úplně první závody, ale já si věřila a věřila jsem především Kryštofovi. Na startu bylo asi 50 jezdců. Dráha nebyla těžká, ale přesto většina jich vypadla hned v prvním kole. My s Kryštofem jsme projeli čistě. Bylo k neuvěření jak krásně skákal. Do druhého kola nás postoupilo šest. Říkala jsem, no tak budu šestá. To není zas tak hrozný z padesáti lidí. Ovšem jaké bylo pro mě překvapení, když Kryštof prošel jako jediný čistě. Rázem jsme byli slavní. Já Kryštofa objímala a hladila. On jako by to věděl, tak pořád poskakoval a řehtal. Doma mě čekala oslava.
Tak to trvalo asi rok, jezdili jsme po závodech a většinou vyhráli. Kryštof byl úžasně rychlý. Jeho vada na noze vůbec nebyla znát. Jenže přišlo léto a s ním prázdniny. Poslední školní den jsme dostali vysvědčení, na tom mém se skvělo vyznamenání, a já spěchala domů. Vyhlídka na dva měsíce strávené spolu s Kryštofem mě popoháněla. Zároveň jsem měla takové divné tušení. Doma jsem hodila vysvědčení na stůl, převlékla jsem se a spěchala za Kryštofem do stáje. Jenže ve stáji nebyl. Snad ho naši vyvedli na louku, pomyslela jsem si a běžela tam. Na louce stáli nějací cizí pánové a strejda. Ten držel na otěži vzpínající ho se Kryštofa. Až když jsem přiběhla blíž, viděla jsem, že na Kryštofovi sedí nějaký chlap a snaží se ho uklidnit. "Co to děláte!!! Zavolala jsem a strejda se otočil. Pustil zároveň otěž a Kryštofovi se povedlo jedním vyhozením zbavit jezdce. Ten přistál daleko před ním.
Kryštof zaržal a běžel mi naproti. Pohladila jsem ho a uklidňovala. Pomalu se přestal chvět a já se obrátila na strejdu se slovy: "Co to má znamenat? Můžeš mi to nějak vysvětlit? "Jen klid, uklidňoval mě, tihle pánové jsou z mezinárodního dostihového spolku z Pardubic. Viděli Kryštofa na parkurech a chtěli se na něj podívat." "Jo a mimochodem podívej jak jsi ho rozmazlila, nikoho jiného na zádech nesnese. Ale to se teď změní, dodal příkře. Užasle jsem sledovala jak se z laskavého strejdy mění v někoho koho neznám. "Jak to? Co se má změnit? nechápala jsem. "Táta ti to neřekl? podivil se strejda a hned pokračoval: "Kryštof za 14 dní odjíždí do Pardubic a začne trénovat na dostihy. Je napsaný na mě, protože ty nejsi plnoletá a koupil jsem ho já taky, protože vaši mi ještě nesplatili polovinu z částky, kterou jsem za něj dal. Tak se koukej rozloučit! dodal sarkasticky a já cítila jak se mi boří svět.
Nechápala jsem z hola nic, snad jen to, že mě chtějí odloučit od Kryštofa. Nedbala jsem strejdovo volání, ať zastavím, Vyskočila jsem na Kryštofa a tryskem jela domů. Tam jsem seskočila a vtrhla do obýváku. Všechno jsem ze sebe vysypala a čekala na tátovu odpověď. Když přikývl, neměla jsem daleko k tomu, abych sebou nesekla. Vyběhla jsem ven a objala Kryštofa. Slzy mi tekly proudem. Těch posledních 14 dnů jsem se od něj nehnula ani na krok, což sice strejda nerad viděl, ale mě to bylo ukradené. To osudné ráno jsme mě vzbudilo troubení náklaďáku. Vyběhla jsem v pyžamu ven a viděla jak strejda vyvádí Kryštofa ze stáje. Rozběhla jsem se k němu a naposledy ho objala. Nestačila jsem mu říct ani sbohem, protože mě strejda od něj odtrhnul.
Kryštof se pořád otáčel a jeho krásné moudré oči se ptaly proč ho vede cizí člověk a kam, proč s ním nejdu já. Poslední pohled na toho koníka, který mi byl vším, poslední pohlazení jeho sametové srsti a to už se dveře náklaďáku zavřely a odjížděl. Utekla jsem do pokoje a zamkla jsem se. Nereagovala jsem na mamčino volání a klepání. Chtěla jsem v tu chvíli umřít. Nakonec jsem večer vyšla, už kvůli mamce, která měla strach, aby se mi něco nestalo. Táta mě utěšoval a omlouval se, nebyla jsem na něj naštvaná, věděla jsem že za to nemůže. Měl nějaké problémy v práci a chyběly mu peníze. Zatímco strejda toho využil a chtěl Kryštofa jen jako stroj na peníze. Táta mě sice utěšoval slovy, že až se začne dařit, že určitě koupí mi koníka, jakého budu chtít. Ježe to nepomáhalo.
Měla jsem v hlavě jen a jen Kryštofa, nedovedla jsem si představit mít jiného koně. Prázdniny jsem prožila jako ve snách. Začal nový školní rok, ale já nebyla schopná myslet na školu a na nic jiného. Jen na Kryštofa. Doma jsem se zavírala v pokoji a místo abych si sedla k učení seděla jsem na gauči, v ruce fotky, na kterých jsem byla s Kryštofem a vzpomínala. Samozřejmě se to projevilo na známkách, ale já nedbala. Když jsem přinesla domů pololetní vysvědčení, máma se zhrozila. Táta sice taky, ale on věděl jak na mě. "Podívej se Evi, jestli si do konce roku zlepšíš známky minimálně na vyznamenání, tak se pojedeme spolu podívat na Kryštofa. V létě pojede svůj první větší dostih. Zatím se sice nijak neosvědčil, takže mu dávají poslední šanci. Máš na to pět měsíců, tak se snaž." Usmála jsem se na tátu a přikývla. Sice Kryštofa uvidím jen na chvíli, ale třeba se mi podaří se k němu blíž dostat.
Zakousla jsem se do učení a učila se a učila. Šlo to z těžka, učitele mi příliš nevěřili. Jenže mě posilovala myšlenka na to, že uvidím Kryštofa. Celých pět měsíců trvalo snad sto let. Ale konečně nastal poslední den školy a učitelka mi slavnostně předala vysvědčení na kterém se skvělo 5 dvojek. S radostí jsem utíkala domů. Táta se usmál a řekl: "Věděl jsem, že mě nezklameš. Kryštof běží 12. července." Tak teď ještě zbývalo překlepat těch pár dní. Pomáhala jsem mamce na zahradě a čas mi utíkal jako voda. Den předtím jsem šla spát raději brzo, věděla jsem, že cesta bude dlouhá. Ráno jsme vyrazili ještě před svítáním. Cesta rychle ubíhala a já se tak strašně těšila. Konečně jsme byli na závodišti. Nikdy předtím jsem tu nebyla, tak mě překvapilo svou velikostí. A těch lidí co se přišlo podívat na dostihy. Našli jsme si s tátou pěkné místo na tribuně a já se rozhlížela kolem.
Probíhali první dostihy a já se v programu dočetla, že Kryštof běží v hlavním dostihu v 14. 00 hodin. Netrpělivě jsem poposedávala. Nakonec mě táta poslal ať se podívám do padoku na ostatní koně. Čas ubíhal a čtrnáctá hodina se blížila. Konečně. Ze stájí vyšel průvod koní a zamířil do padoku. A v tom jsem ho spatřila. Kdybych ho tak dobře neznala, myslela bych, že je to cizí kůň. Kryštof šel se skloněnou hlavou a s viditelnou nechutí. Když mě míjel, neudržela a potichu zašeptala jeho jméno. Byla to spíš hlasitá myšlenka, ale on mě přesto zaslechl. Uši se napřímily a ty jeho kdysi tak jiskrné oči, teď kalné a smutné se na mě podívaly. Kryštof zvedl hlavu a pořádně se na mě podívala. Věděla jsem, že když mě nepozná, tak mi žalem pukne srdce. Tu ale vzduch prořízlo hlasité zaržání. Kryštof se postavil na zadní, začal řehtat a já v tu chvíli věděla, že mě poznal. Podlezla jsem zábradlí a objala ho kolem krku. Jemně mi dýchal do vlasů a cuchal mi je. Byla to jeho oblíbená činnost.
Jenže kde se vzal, tu se vzal, objevil se strýc a hrubě mě od Kryštofa odtrhnul. "Co tu děláš! Mazej od toho koně pryč, zařval na mě. Nezbylo mi nic jiného než odejít. Vrátila jsem se na tribunu a sledovala koně, jak se řadí ke stratu. S Kryštofem se stala změna. Nyní byl plný energie. Odstartovalo se a Kryštof vyrazil. Byla to dost obtížná dráha, skoky vysoké a doskoky rozbahněné. Ale Kryštof běžel krásně a přes překážky létal jako pták. Nespustila jsem z něj oči. Byl to nádherný pohled. Jenže pak jsem spatřila něco, co mi vyrazilo dech. Předposlední překážka, docela obyčejná proutěnka, se kterou koně nemají potíže. Do Kryštofa nad překážkou narazil jiný kůň a doslova ho smetl k zemi. Žokej odletěl o kousek dál. Vyskočila jsem ze sedadla a rozběhla jsem se dolů.
Ještě jsem si stačila všimnout, že Kryštof pořád leží. Žádná síla mě nemohla zadržet. Doběhla jsem na dráhu a klekla si vedle Kryštofa. Šeptala jsem mu do ucha, jak o mám ráda a že nesmí umřít. Že ho mám strašně ráda. Poslouchal mě. Přišel veterinář a prohlédl ho. Diagnóza zněla, zlomené přední nohy. Věděla jsem co přijde a věděla jsem, že kdybych byla proti uspání, ublížila bych tím vlastně Kryštofovi. A to jsem nechtěla. Naposledy jsem ho podrbala a uvědomila jsem si, že to je vlastně podruhé co ho ztrácím a tentokrát definitivně. Potichounku zaržál a mi to zaznělo, jakoby mi říkal sbohem. Pak mu veterinář píchl injekci a já tam stála a brečela. Táta mě obejmul, byl mojí oporou. Domů jsme dorazili pozdě večer. Máma už o tom věděla.
Dny ubíhaly a já byla smutná. Nic mě netěšilo. Jenže jak se říká, že čas léčí, i já začala zase žít. Ne že bych na Kryštofa zapomněla, to ne, ale začala jsem se zajímat i o jiné věci. Opět utekl jeden rok a já měla 18. Narozeniny. A čekal mě opět dárek, na který bych v už v životě ani nepomyslela. Na dvorku mě čekala rezavá kobylka. Nechápavě jsem se podívala na mamku a ta mi řekla: "Já vím, že ti Kryštofa nenahradí, ale je to sirotek, máma ji nechtěla tak potřebuje hodně péče a lásky. A tu jak tě znám, jen ty ji můžeš dát. Jo a jmenuje se Víla." podívala jsem se na to hříbě a dřepla si. Kobylka se rozeběhla ke mně a drcla do mě rozpustile čumáčkem. Povalila mě. Musela jsem se smát. Věděla jsem, že ji mám ráda už teď a že ji už nikdy nikomu nedám.
Tak vidíš Kryštofe, byl jsi a pořád budeš pro mě tím nejlepším koněm na světě. Nikdy na tebe nezapomenu. Proháněj se dál po zelených pláních a buď tam šťastný. Sbohem....
Tak to byl můj příběh. Vílu mám už víc jak rok a dělá mi jen samou radost. Už se nemůžu dočkat, až se na ni posadím a vyrazíme s větrem o závod..