Básnička co jsem složila v roce 2005.

V lavici sedím, do blba hledím,
vůbec nic nevnímám, na tebe vzpomínám.
Sedíš tak blízko a přesto tak daleko,
dělám, že tě neznám, ale je to jen na oko.
Přehlížíš mě a já se trápím,
ale jednou ti to možná vrátím.
Přesto bych radši chtěla usmíření,
vždyť to přeci nic tak hrozného není.
Proto tady skládám tu básničku
a pláč mám na krajíčku.
Za ty řeči se moc omlouvám,
nebylo to myšleno vážně, dodávám.
No a co chci touhle básničkou říct?
Asi to, aby jsi o mě věděl něco víc,
že jsem jiná...lepší.....